Mariano, souhlasím s tebou. Ale má to háček, sama jsi ho zmínila slovy "myslím že bych nechtěla, aby takový člověk, jak jsi ho tady popisovala, vychovával mé dítě". My známe pana ex jen ze Spirálina vyprávění (a přiznám se, že si detaily nepamatuju, určitě jsem ani nečetla všechno). Možná, že kdyby sem psal on, vyšla by z toho v nepříznivém světle ona. Většinou je to tak, že ani jeden z partnerů a rodičů se nechová ideálně, a pokud jsou v rozepři, mají tendenci vidět na tom druhém spíš (nebo jen) to špatné. Spirála napsala, že ex syna proti nim poštvává. Ale co když je to prostě tak, že on chce být u něj proto, že táta má na něj víc času, zatímco máma má plné ruce práce s miminkem? Nebo si povahově více vyhovují.

Můžu dodat hledisko dítěte. Zhruba v mladším školním věku jsem si vědomě přála, aby se mí rodiče rozvedli, pohromadě byli nesnesitelní. A přála jsem si, aby si mě vzal k sobě táta (s mamkou jsem hodně nekompatibilní). Když mi bylo asi 13, táta se odstěhoval, ale kde chci být já, se mě nikdo nezeptal, dokonce ani v 16, když se formálně rozváděli. Mamka dávno před rozvodem cítila, že tíhnu k němu, a vyčítala mi to. Prý je to proto, že nemá žádné požadavky, nevychovává nás, je s námi málo,... ale ty důvody byly jiné. Já jsem k životu potřebovala klid, který on mi byl schopen dopřát, zatímco ona neustále sekýrovala a lamentovala. Takže kdo ví, jak je to s tím poštváváním. Může to být pravda, ale taky nemusí. Já bych tak docela nezavrhovala názor a přání dítěte, děti bývají moudřejší, než vypadají, časo moudřejší, než dospělí.