Majakova, omluva je taky takove abstraktni slovo. Jako kdyz nekdo je vychovan tak, ze chape, ze kdyz vidi, ze je druhy nespokojen s necim co dotycny rekl/udelal, je vhodne se "omluvit", protoze ho to doma "naucili". Co ta omluva ale znamena mu uplne uchazi, jak pises. Pro mne znamena omluva uznat, ze jsem nekde udelala chybu, a snazit se ji vysvetlenim a j. napravit. Ne si to znova probrat a snazit se zopakovat tomu druhemu, ze je blbec on. Cili ze ja se omluvim, kdyz se zamyslim a uvedomim a posleze snazim vysvetlit proc a uznam druheho stanovisko. Kdyz se domnivam, ze to na veci nic u druheho menit nebude, tak se ani nenamaham neco vysvetlovat (=omlouvat), cili ze vztah posleze vysumi. Coz mi nijak nevadi. Omluvy prijimam rovnez na stejnem zaklade, a to se posleze domluvime, ze kazdy jsme nejaky, a snazime se situaci neopakovat. Omluva druhu, jak popisujes, ze kdybych JA, tak bys TY, nebo kdybys TY, tak bych JA, neni zadna omluva, to je jenom zopakovane sebepresvedcovani druheho i sebe, ze "ja" jednam jedine spravne a chyba je na tom druhem.

Tohle i reknu dotycnemu, ktery se mi chce takovym zpusobem omluvit, a snazim se nezaplest do dalsi diskuze - v tom pripade to utnu a odejdu. A casem se tem lidem vyhybam. Nemam zajem se vystavovat opakovanemu presvedcovanini, ze chyba je vlastne na my strane, protoze jsem netykavka (=teda ja ne, ja se celem postavim, nehadam se, ale s humorem se snazim oponovat, treba abych dala prilezitost mu se neztrapit sam pred sebou, ale to casto druheho nastve jeste vic a treba to delam prave proto) co delam delam spatne a chudak dotycnej je jeste nucen se omluvit. Kazdy jsme nejaky, kazdy mame nejakou povahu, ale pokud nejsme nuceni okolnostmi (=pracovne zavisli nebo tak, jenze takovy clovek nema byt vedouci), nemusime si vybirat lidi kolem sebe, kteri nas opakovane nejak ponizuji a urazeji.

Kdyz se ti to nelibi, vysvetli to nejak podobne na ukonceni dotycnemu a tim konci. On se nezmeni, jemu to ocividne vyhovuje.