"Jak by se měl omluvit v tomto případě, když ho sice mrzí, že se to toho druhýho dotklo, ale sám u sebe žádný pochybení skutečně neshledává?"

Napsala jsem, ze slovo OMLUVA je abstraktni, asi z toho nevyslo, ze o omluvy vlastne ani nestojim - prijmu nejake to "vyrikani". Ze jsem si vsim/la, ze se neco druheho dotklo, a ze jsem to myslel/a takhle, a jestli to vyznelo, tak... (dopln dle situace.

Slova jako VINA, OMLUVA, ODPUSTENI a dalsi nepovazuju nak za nutny pouzivat. Na kazdou vec jsou pohledy z ruznych stran, ten, co neco rekne/udela to vidi ze sve jako spravne a druhy ze sve za ..., takze se potrebujeme nejak domluvit, proc a jak, a nejak se sejit v mezich moznosti a snazit se chovat tak nak. To se pochopitelne ucime porad dokola, kazdy reaguje jinak, nekomu neco vadi, druhy se tomu zasmeje. Ovsem delat neco porad stejne (a byt neschopen si uvedomit, ze to stejnemu cloveku vzdycky vadi) ? Pokud nemam nejakou diagnozu, kdy je to urcitym zpusobem pochopitelne, ale to sem zas nepatri. Proste s takovymi lidmi to bud necham bez dalsi diskuze posleze vysumet, nebo to ostre utnu, kdyz to jde pres moje meze.

Komu co odpoustet? Bud pochopim, proc se tak dotycny chova, nebo si to vysvetlime, abychom si objasnili sva stanoviska, nebo se na to vykaslu a nestykam se. To zalezi na tom, kdo to je, jak moc mi zalezi na vysvetleni a jestli mam zajem si neco vysvetlovat.