Táta byl na tom podobně, měl víru v uzdravení. Říct mu "balíš kufry" by ho srazilo na dno. Tudíž do posledka dokud vnímal měl naději. Co se týče doktorů diagnózu mu nějak "zákonně" sdělili, ale na naší žádost to nijak nepitvali, Táta to že umírá nevěděl, vzali jsme ho domů s tím, že je to běh na dlouhou trať. Doma byl šťastný a za pár dní vklidu odešel... To samé moje babička - o tu se postaral strýc - také přímou diagnózu nevěděla a po příchodu domů do týdne vklidu a míru odešla.... Ne každý člověk je stejný a každému vyhovuje něco jiného...