Libíku, ale ji život nikam nevrhnul, ona vědomně a cíleně škodila a kradla.
To je to, co mě zaráží, přeci žádná životní situace nedává nikomu právo krást, nebo nedejbože něco ještě horšího. Ji nikdo nedržel pistoli u hlavy, ani ji nic a nikdo nenutil to dělat. Peníze přece nekradla na jeho léčbu, ale pro svoje kratochvíle. Takové chování proboha nemůžeme omlouvat! Nikdo nemá právo krást někomu jinému a nedostatečné "zabezpečení" ze strany poškozeného přece nemůže automaticky znamenat zelenou.
Co když tvoje dítě přijde z obchodu s ukradenou koloběžkou (například)? Co uděláš? Pochválíš ho, jak je šikovné, že prodavačka je blbka, když si nevšimla, že dítě odnáší tak velkou věc? Pro jednu koloběžku ji neubude, a tvoje dítě si ji zaslouží, protože jako poloviční sirotek má nesrovnatělně těžší situaci než jiní jeho vrstevnící a proto může použít jakékoli prostředky pro to, aby si opatřil, co nemá?