...a já se teda snažím, i třeba zpětně, určité věci dětem vysvětlit, když vidím, že i třeba s nějakou událostí mají problém.
Ale zjistila jsem, že ty věci směrem k dětem, které já vnímala jako své zásadní pochybení (ať z jakéhokoliv důvodu), moje děti vůbec nevnímaly...naopak ukřivděny nebo zraněny se cítily v případě, který já jsem vůbec nezaznamenala...a tedy ho ani řešit nemohla.
Přišla jsem na to poměrně nedávno, samozřejmě i proto, že to vidím u cizích, a pak jsem si o tom s dětmi prostě fakt do hloubky povídala, rozkryla jsem nepříjemná vytěsněná témata, bylo to velmi zajímavé...a hodně se i vyřešilo.
Nikdy už tam nedělala neplechu událost, kdy jsem se třeba dítěti "po akci" omluvila nebo něco vysvětlila, nebo kdy jsem měla velký pocit selhání a dala to nějak dítěti najevo.
Zjistila jsem, že se někdy trápíme s věcmi, které to děcko má už dávno zpracované a neřešíme (neboť je nevidíme, nevnímáme) věci, které jsou hluboko ukryté a dělají neplechu ne-vědomě...

To už je mimo téma, jen že mě to napadlo...a jsou určitě v každém vztahu, v každé rodině...třeba moje dcera ze zásady nerada odpouští...a křivdy si pamatuje. Ovšem její křivdy nebyly mými pochybeními - tedy - nevnímala jsem je...vysvětlily jsem si to...bylo to docela fajn...a zkušenost máme obě...ona zas ke svým dcerkám.