nechtěla jsem to vytahovat, ale momentálně každý všední den vyzvedávám dva školkáče, kteří ke mně ve dveřích třídy napřahují něžnou ručičku držící otep parírů, co jsou s láskou načmárané kubistické výkresy, a v druhé ručičce třímají výrobek. Třeba rolička od toaletního papíru oblepená proužky barevného papíru. Náš byt má osmdesát metrů. Jde o to, že ne každý počin dítěte je posvátný. Děti potřebují taktní vedení. My měli ve školce osvícenou učitelku, která na dětské tvorbě dělala redakci. Vědělo se, že co pustí do šatny (a tím pádem rodičům), z toho bude maminka unešená. Maminka dostala tak tři výkresy týdně, učitelka byla tolerantní. Já mám šestnáct papírů denně, děti jsou plodné a rychlé. Paní učitelka jim na cokoliv řekne, že je to bomba, aby je netraumatizovala. Je to dobrý úmysl, ale uvádí je to v omyl. Jak se mají děti naučit, co je kvalitní práce a co její vznik obvykle provází (úsilí a vytrvalost)? Jak mají rozlišit invenční nápad od grafománie, když nedostanou zpětnou vazbu? Opravdu to jde udělat taktně a bezpečně, leč pravdivě. Dánové to umí, Američani to umí, jde se to od nich učit. Chce to prostředí, ve kterém nejsou hnacím motorem soutěže (ve kterých ovšem z psychologických důvodů se řekne, že všichni vyhráli). Největší peklo ve výchově jsou lži a zvláště ty ušlechtilé. Děti často čmárají prostě jen tak, žádné návaly lásky při tom necítí. Čmárají si, protože jsou děti a potřebují se vyčmárat.