Každej jsme jinej, no. Však já to nikomu nezazlívám.
Včera jsem psala z mobilu, tak jsem nedokázala se vyjádřit líp.
Mě prostě připadá, že různá školní a školková vystupování, nebo maškarní bály jsou dělaný hlavně pro maminky, aby se sešly, společně poklábosily, o těch dětech to vůbec není. Ačkoli se to tak tváří.
Děti umí dát najevo snahu a lásku a nepotřebují k tomu prvoplánované návod od paní učitelky.
Já jsem byla vždycky stydlivá a jako dítě obvzlášť a pár povinných vystupovaní jsem na základce také musela přetrpět a v té době to pro mě bylo opravdu solidní trauma a stres. Nesnášela jsem výtvarku a to, že se ke dni matek musel malovat obrázek pro maminku jsem brala se stejnou nechutí jako každou jinou výtvarku. Nechci ti brát iluze o nadšeném tvoření obrázku od dětiček pro maminky, ale opravdu každého nebaví výtvarka a ne každé dítě se rádo předvádí. Mají proto svojí maminku rádi míň. Je to prvoplánovaná snaha o dojímání, které musejí děti podstupovat, bez ohledu na to, jestli jim to je nebo není vlastní.
Jen jednou jsem byla s klukem na maškarním bále. Šíleně přetopeno, děti ve flaušových kostýmkách králíčků a medvídků byly splavené jak vrata od chlíva, maminky se spokojeně uculovaly, popostrkovaly svoje robátka k pódiu, aby všichni viděli, jak ony mají nejhezčí a nejroztomilejší děťátko, jen učůrnout blahem.
A děti? Ty nejmenší pobrekávaly, visely mámám na nohách, ty větší schrábly dobroty a zmizely. A já si kladla otázku, co tam vlastně dělám, a proč se vlastně tyhle šaškárny dělají. Pro děti? Ha, ha. Je to šaškárna pro rodiče. Soutěž o to, čí děťátko je to nejroztomilejší.