Já jsem si taky o sobě myslela, že všechno zvládnu, všechno vydržím a odpočinek je ztráta času. Vloni na podzim jsem si k HPP vzala brigádu s tím, že to bude dlouhodobě a už po měsíci mi bylo jasné, že takhle dlouhodobě fungovat nejde.
V hlavní práci od 6:00 do 13:00 pak přejezd do druhé práce cca. od 13:30 do 17:00 s tím, že jsem si práci brala domů a co jsem nestihla tam (což bylo skoro všechno) jsem dodělávala doma. Něco nakoupit, příjezd domů kolem šesté.
Koníčky 0, čas věnovaný synovi 0, čas věnovaný manželovi 0, odpočinek 0, domácnost v rozkladu, syn využil toho, že máma nestíhá a odflakoval školní povinnosti atd. Po měsíci jsem oznámila, že skončím, že to nestíhám, ale chodila tam ještě další dva měsíce, než si našli náhradu. Za ty tři měsíce jsem byla naprosto vyřízená. Nevedla mě k tomu vyložená finanční nouze, spíš pocit, že pracovně zaostávám, chtěla jsem se naučit něco nového a také jsem chtěla víc peněz, abychom lépe a víc dopřáli synovi.
Nyní jsem to přehodnotila a myslím si, že je naprostá hloupost se dobrovolně sedřít z kůže, aby měly dětičky úplně všechno. I matka je jen člověk a to dítě to neocení. Je jejich přirozenost, důležitá pro "přežití" vytřískat z rodičů maximum co jde. Chodit do třech prací proto, aby dcerunka jela na cyklokurz je z mého pohledu velká výchovná chyba. I děti by měly vědět, že jsou v životě situace, kdy i ony musejí slevit ze svých nároků. Až tě klepne, co si na tobě vezmou?
Já jsem zredukovala svoje koníčky na minimum, uskromnila jsem se, abychom dopřáli synovi tréninky a mohli jezdit na soutěže, protože on svým sportem žije. Koupíme mu první poslední, taky jezdí na kurzy se školou apod. Ale kdyby nedejbože se něco stalo, tak i on by se musel uskromnit. I dcera by měla pochopit, že tatínek je nemocný a že se situace změnila že není jen ona středobod vesmíru.