Neznámá, není vtipkování jako vtipkování. Záleží na tom, co z toho vyzařuje za energii. Já taky u dětí někdy láskyplně vtipkuju, abych je rozesmála a sami dokázali celou situaci zlehčit. Ale nevtipkuju tak, aby to vypadalo, že ji zlehčuju já. Děti to přesně poznají, kdy moje vtípky jsou ostré, když jsem přesvědčená, že řeší kravinu, to občas taky dělám. A poznají, kdy jsou tišící, že sama jsem vyděšená a cítím s nimi, ale pomáhám jim se nad to povznést. Někdo pro to cit nemá a vtipkuje blbě vždy, i když si sám přijde, že pomáhá. Holt sám sebe člověk zpravidla nevidí, necítí a neslyší objektivně.