Problém je s pojetím "samozřejmosti".

U fungující rodiny je podpora potomků tohoto věku běžná, i když má různé podoby.
Ty mí studující známí u rodičů bydleli, jedli a i když měli nějaké přivýdělky či stipendia, na samostatný život to tedy nebylo.
Pak znám taky dost těch, kteří šli hned do práce, ale do 30 i více let u rodičů bydleli velmi lacině a ušetřili si základ na další bydlení.
Hodně rodičů dětem spoří, nejčastěji stavební spoření...
Řada babiček hlídá vnoučata ne proto, že se jim chce, ale proto, že ví, že to mladí nutně potřebují kvůli práci a tu zase kvůli penězům... obdobě víkendové návštěvy, různá přilepšení pro děti, ono to není jen o té dobrovolnosti, ono se to od nich očekává nebo je prostě nezbytné. Když tu někdo popíše svou manželskou krizi, tak první otázka je, jestli pomůžou rodiče...

Ale tak já vím, tady jste se všichni po dokončení vzdělání spakovali a odešli a po nikom už nikdy nic nechtěli a nic si nevzali a vždy si vystačili sami se sebou...

Jak je zřejmé z dotazu zakladatelky, tento otec by tuto svou dceru dobrovolně nikdy nijak nepodporoval. Těžko se pak divit jejím ne moc vřelým vztahům s otcem a pokusu přimět ho aspoň něco zaplatit (vezmeme-li v úvahu, že polovinu nákladů VŠ studentky nejspíš otec neplatil ani doposud).

Zajímalo by mě, jak se zakladatelka plánuje zachovat k vlastním dětem, až dokončí svou přípravu na povolání.