Voda na těstoviny, knedlíky, noky... se nesolí kvůli tomu, aby se osolila ta vařící se věc, ale kvůli tomu, že sůl zvedá bod varu vody nad 100 st, čímž dojde k tomu, že jsou ty těstoviny vkládány do teplejší vody a tím pádem se na jejich povrchu rychleji denaturuje lepek, což sníží bobtnání škrobu a oslizávání povrchu. Efekt je zřetelnější u nízkolepkové mouky (tj. české) než u vysokolepkové (tzv. tvrdé).

Každá sůl je mořská. Je jen rozdíl, jestli z moře současného, nebo pravěkého. Každá sůl je NaCl. Každá sůl solí stejně. To, co ovlivňuje vjem slanosti, je rychlost, s níž se Na+ ionty distribuují do chuťových pohárků na jazyku. Proto obecně na stejnou hmotnost soli je vyšší vjem slanosti u té, která je jemnozrnnější a především u té, která je rozpuštěná (proto je spotřeba soli nižší, když se jídlo solí předem a sůl se zcela rozpustí, než když se dosoluje a sůl není dorozpuštěná).

Vjem slanosti je potencován současnou přítomností ligandů umami receptorů (což je nejen známý glutamát sodný, který působí jak na umami receptor, tak i na receptor slanosti tím Na+ iontem, ale i další látky ze skupiny fosfátů).

Chuť soli (nikoli slanost, ale pocit, že to "víc chutná") je ovlivněn také přítomností jiných anorganických solí, např. jodidů.

Chuť je ovlivněna i texturou, proto vjem "křupání" asociuje "křupání soli" a zvýší slaný pocit při pojídání fleur de sel či solí posypaných housek (a to i v soustech, kde zrovna ta sůl není).

A také má slanost (jako všechny složky chuti) svou psychickou složku - obecně pro většinu lidí pocitově "dražší soli solí víc". Jako krabička v Pelíškách - snob faktor se v chuti uplatňuje docela dost.