Kudlo myslím, že mícháš jabka a hrušky. Nedělat si zbytečné starosti a nebýt negativista je jedna věc. To se snažím dělat i já. Někdy je to těžké. Myslím, že s určitým nastavením se člověk rodí, pak ho formuje rodina a hlavně zážitky. Těžko se řííká buď optimista někomu, komu opakovaně život přináší trable. Nemoc, rozpad rodiny, atd. Je jasné, že každý člověk nemá naděleno stejně. Vidím kolem sebe, že někomu věci prostě vycházejí a někomu ne. Jedna kamarádka byla klasický depkař a melancholik, ovšem má štěstí, že zdědila majetek, takže ani to, že nic k uživení nevystudovala ji už netrápí. Nikdy nepracovala na plný úvazek, babičky se přetahují o pomoc s dětmi, děti jsou zdravé, šikovné, prostě pohoda. A pak mám jinou kamarádku, optimistku, ale ta dostává opakovaně těžké životní zkoušky. To je pak těžké zůstat optimistou a v posledních letech už to na ní je znát.

Ale jako reprezentanta toho nevidím mandelinku. To co mi nesedí na mandelince je to, že se tu prezentuje jako spokojená, nejlepší, mladá a kdo ví co, i když realita je jiná. Sama pak přizná, že neprožívala dobré období. Jo nemusela to tu psát, ale proč tvrdit jak je všechno v nejlepším pořádku, rodinka klape a pak se dozvíš, že rok hledala lepší práci, aby mohla vykopnout manžela, který ji údajně štval ležením na gauči. Vadí mi to zakrývání reality, maskování skutečných emocí. A podobně myslím, že to dělá v životě. Dětem v klidu oznámí, že rozvod a nepochybuje, že když ona to má v sobě vyřešené, tak to mají i děti. To samé radost z nevlastního sourozence. Vadí mi na tom to přesvědčení, že když to tak mám já, tak to tak mají i ostatní. Takové černobílé zjednodušené vidění světa.