Je to záležitost povahy, jak píšou i ostatní. Já si moc starosti nedělám, mám tendenci vidět sklenici poloplnou, problémy aktivně řešit nebo záměrně nechat být ("nějak to dopadne"), pokud mě čekají nějaké ne úplně přesně definované zátěžové situace, beru je způsobem "až to přijde, budu to řešit"... Řekla bych, že jsem celkem optimista. Vždycky si spíš myslím "to se mi, nám nestane" (vykradení, přepadení, těžké nemoci) a když, nějak si s tím poradím. V podstatě jsem dodnes v úžasu, údivu, prostě nemohu uvěřit... že manžel opravdu zemřel. Protože takové věci se nám přeci nestávají
No ale jak píšeš, že člověk má koukat spíš dopředu... mám to spíš tak, že se snažím žít přítomností, nehledět nikam. Vzpomínám na to pěkné, a neočekávám nic skvělého v budoucnosti - když přijde něco hezkého, budu příjemně překvapena