Hadice, jistě se lze i vědomě dopracovat. Někdo to dá, někdo ne. Mě poměrně zajímá až fascinuje tahle otázka-problém, jak moc člověk vlastně "sám", vědomě, něco zmůže se svým životem. Přeci máme nějaké vlohy, nějakou výchovu, prostředí, nějaké zážitky, životní události, nahodilosti... a podle toho se chováme, rozhodujeme, "něco" v sobě dokážeme nalézt, nebo taky ne, jelikož to tam není.

Vždycky mě zarazí třeba, když někdo píše "obdivuju, jak běháš" (pravidelně, hodně...) - nojo, ale mě to baví, mám v sobě tu disciplínu vykopat se i v pět ráno, když to později nejde, prostě "jsem taková". Není na tom nic k obdivu. Každý je nějaký. Někdo zase denně rodině vaří. To bych asi těžko zvládala, ale proč to obdivovat - ten člověk na to prostě "má", tak to dělá.

No a někdo se dokáže z pesimisty přerodit, vypracovat na pohodáře, a někdo to nedokáže. Ne proto, že by nechtěl, ale něco mu k tomu chybí (vlohy, dosavadní vývoj života, ...).