Domů nikoho nezveme, manžel nemá rád návštěvy, rád se schází mimo domov a já si zvu návštěvy jen když jsem sama doma (tedy sama - s dětmi). Jsem mizerný hostitel, nanosím vše na začátku a pak si návštěva sama bere co potřebuje. Možná proto se cítí nakonec jako doma

Mám kamarádku, která měla dlouhodobě různé potíže, mluvily jsme spolu do tří do čtyř do rána a nevyčerpávalo mě to. Bylo mi pak vždycky dobře, když mi napsala, že má zase pocit, že má smysl žít. (Teď se má po letech po všech stránkách dobře)

Když někdy vyprávím někomu, co se u nás zrovna děje, jen řekne: "to není možné, ty vypadáš tak v pohodě, vždyť to je na zhroucení, a já tě znám jen jako někoho, kdo stále září". Zářím a pak se občas v tichu složím, zastavím autem o ulici dřív a říkám si, že už dál nejedu, že končím ... a pak se seberu, dojedu domů, nahodím úsměv a jdu dál.
Někdy jedu jen jako stroj, protože kdybych si připouštěla všechno, tak bych asi nepřežila.