Odpovím ti na otázku.
Ano, dělám si starosti, i když manžel mi to vymlouvá, že se ničím.
Hrabu se v minulosti, přemýšlím, kde jsem udělala chybu, co jsem mohla udělat lépe ( donutit maminku jít na vyšetření dříve než bylo pozdě, ....) a vymýšlím katastrofické scénaře a strašně se bojím o své děti, vnuky a školní děti. Vím o tom, mrzí mě to, pochybuji, že se změním po padesátce.
Je mi to líto, ale nepřipadám si jako horší člověk než optimisté, jiný, to ano. Ke své škodě, samozřejmě.
Jen těch bezesných nocí....
Mladší decera ze vrací ze Švédska, samozřejmě, že vidím pád letadla a ani nezavírám oči, vnuk je nemocný, ve škole řeším problém dvou chlapců, kteří se hádají téměř do krvr a ani jeden neustoupí a nepřizná chybu, snaha je, ale trápím se.

Diskuze je dlouhá, dočtu večer.