Děkuju, Kudlo. Ale někdo jiný vnímá svoje starosti stejně těžce, jako by to byla taky rakovina. Takže já nevím, jestli já si zasloužím nějaký privilegia, zatímco ostatní by neměli rozpatlávat a být sentimentální. Ať každý jedná podle stavu, do něhož momentálně dospěl - a ty si to můžeš řídit na vstupu, ne? S těmi, kteří na sobě dosud dost nepracovali, se nemusíš stýkat. Ta logika nápravy, je, nezlob se, jak z reality show o proměnách. Všichni na sobě musíme usilovně pracovat a měnit se k obrazu nějakého ideálu. Ale mnoho lidí prostě neví, jak na to. (Nebo prostě nechce, i to je legitimní). Vždycky mě hluboce pobaví (často i zde například Else) rada, že by měla zapracovat na svém sebevědomí. Jakpak se to asi dělá? Sednu si a budu každý večer usilovně přemýšlet o svém sebevědomí? Najdu si psychoterapeuta? Stejně se ani potom nemusí změnit vůbec nic. Zrada tohoto přístupu (poznávejte a měňte své já) je v tom, že je nezalzifikovatelný, "rádce" má vždycky pravdu a "žák" je vždycky vystavený dalšímu utvrzení v tom, že není dost dobrý. Pokud totiž žádná zásadní změna nenastane (což je většinou), tak ses prostě nesnažil dostatečně. Málo jsi meditoval a málo rotoval na józe stehna dovnitř. Není divu, když při tom sotva matně tušíš, co děláš. Většina posunů v našem já je (když už náhodou nastanou) výsledkem tápání, nejistoty, hledání, vzdávání se a pak možná někdy sotva znatelných záchvěvů něčeho nového. Nebo taky ne. Rozhodně to není přímočarý projekt proměny pesimisty v optimistu na základě rozhodnutí. To si myslím, že ti asi Angrešt chtěla napsat. (Pardon, Angrešte, že ti dělám mluvčí. Mě by to nejspíš nas-alo, kdyby mě někdo překládal. :) )