jednoznačně začít sama u sebe - smířit se s tím, že dcera není a taky nebude loktař, že občas na svou neprůbojnost doplatí... život není černobílý a i když bychom pro své děti chtěli to nejlepší a nejraději je nechali žít na růžovém obláčku, nejde to... vždycky budou věci, ktré je budou trápit, vždycky dojde k situacím, kdy poznají, že svět není fér... to jediné, co pro ně můžeme udělat je, naučit je, že tak to prostě je a že neúspěch a nepohodlí nemusí být jejich vina, že i dobrým lidem se dějí zlé věci a že je na nich, snažit se, aby těch dobrých věcí bylo víc než těch nedobrých...
sama mám nejstarší dceru panenku v koutě, je hodná, poslušná, empatická, v mš jsem byla svědkem toho, jak ji jiná holčička bouchá do ruky a ona drží a jen říká "au, au"... postupně ale dospěla do velké, šikovné holky, co se nebojí říct, když se jí něco nelíbí, umí vrátit jedovatou poznámku, dokáže se zastat slabší holky proti oblíbeným spolužačkám, uvědomuje si svou cenu (klidně řekne, že ví, že je mnohem chytřejší než ony) - stálo nás to "jen" celá léta upřímných hodnocení (no běhat moc neumíš, ale zase jsi chytrá, máš skvělou slovní zásobu a v matematické olymipádě jsi se umístila skvěle), povídání si o uplynulém dni, s tím, že pokud proběhla nějaká nepříjemná situace, konfrontace s "loktaři", rozebírání věci - proč k tomu došlo, jaké motivace nejspíš loktař měl, co mohla odpovědět (je fakt, že já mám nabroušený jazyk a odpalující poznámky mi naskakují samy), ji to obvykle pobavilo a v další konfrontaci si pak vybavila co bych asi řekla já a i když to sama nepoužila, dodalo jí to nadhled, dneska má sama spoustu pohotových odpovědí... ale je taky pravda, že jsme měli velké štěstí na učitele, kteří ji dokázali ocenit a pochválit, takže to nebylo jen od rodiny, ale z více stran a to dělá hodně...