A Ty to tak necítíš (že myslíš, že by Ti to nemusela uvěřit)?

Já si myslím, že to tak je. Že pokud si člověk bere nového partnera s dětmi, tak sice ví "do čeho jde", ale to nic nemění na tom, že to pro něho možná nebude lehké, a že je poctivé to ocenit (a je to i v zájmu toho "dětného" partnera, aby ten "bezdětný" neměl pocit, že se obětuje pro dítě, který není biologicky jeho, snaží se a nic z toho, ani uznání).

Protože si myslím, že jak tu píše třeba Sedmi, že člověk je schopen pro ty druhé lecčehos pěkného, ale pokud má pocit, že se mu za to dlouhodobě nedostává ocenění, tak je frustrovanej a to se zase promítne do toho, jak jedná s těmi ostatními.

Mně dělá hodně dobře, když mi manžel řekne něco, z čeho je vidět, že oceňuje, že jsem udělala velkej kus práce, i když ta práce nebyla třeba nic "světobornýho", ale oba víme, že to je práce, která ani jednoho z nás nebaví. A já se snažím dělat totéž, a hned mám pocit, že sice to bylo jako práce opruz, ale udělat se to muselo a ten druhej to vidí a je rád.

Možná Ti říkám něco, co už dávno znáš a děláš, ale obecně i tady občas maj lidi tendence "za obyčejný věci se přece nehodí chválit a děkovat, vždyť je to přece samozřejmost". Ale já si to nemyslím, protože i když někdo z nás udělá "pro blaho celku" drobnost, tak z takovejch drobností se skládá celková pohoda, a naopak když se neudělá jedna, dvě, tři, deset.... tak je to pak hodně znát.

Držím vám všem palce, abyste to ustáli , je fajn, že se na to ptáš a přemýšlíš o tom. Škoda, že o tom takto nepřemýšlel můj děda, který přivedl tatínkovi "macechu", která ho neměla ráda a ač o tom moc nemluvil, tak ho to poznamenalo na celý život (a to byl slušňák a chytrej kluk bez nějakejch excesů v chování )