Já budu předávat dál svoje třeťáky.

Brečet asi nebudu, obrečela jsem, když to vypadalo loni, že u nich budu muset skončit, ale letos zatím nic. Asi že na to jsem připravená od začátku, že je předám v té třetí, a zároveň mám tu možnost je dál vídat, nezmizí mi úplně...možná je budu v dalších letech učit, některé nebo všechny...

Hodně náročné pro nás s kolegyní bylo rozdělit je ze dvou třech nových tříd, to byl velký nápor na psychiku, a jak tyhle problémy nemívám, tak v tu dobu jsem ani jíst nemohla, rozdělovala jsem je i ve spánku, nešlo před tím utéct....tak možná i to udělalo svoje, že jsem se vlastně se třídou "rozloučila" už tím...
O některé z nich se obávám, jak si sednou s novými učitelkami a co to s nimi udělá...

Ale taky je fakt, že mám před sebou vyhlídku, na kterou se nejde netěšit. Budu mít opět prvňáky, 18 dětí ve třídě s asistentkou...tu znám, je to naše bývalá uklízečka, jezdila s námi jako doprovod na plavání a je skvělá...teď si dokončuje kurz a jediné, co ji zajímá, aby se tam toho naučila co nejvíc a byla mi a dětem co nejvíc užitečná....(takže vlastně nebrečím ani kvůli své současné asistentce, která pokračuje dál s dítětem....a asi ve mně vítězí moje racionální já, považuju za skvělé, že ona zůstane s těmi dětmi v téhle konkrétní třídě, budou mít novou nezkušenou učitelku a ta moje asistentka ty děti zná, ví o každém z nich, co potřebují, plus tedy ty děti z paralelky také zná a může to tam trochu ohlídat.....). Budu moc učit genetickou metodu čtení, rodiče buď znám, protože jsem učila jejich starší dítě, nebo si mě vybrali třeba na Dni otevřených dveří nebo u zápisu, podle učitelek ve školce a podle první třídní schůzky, co jsme měli, jsou ladění na stejnou vlnu jako já....
Takže bez ohledu na to, jak silný vztah jsem měla k těm součaným dětem a jak dobře jsem vycházela s většinou současných rodičů, to přede mnou vypadá jak sen....snad z něj nebudu muset procitnout....

A možná sama sebe zítra překvapím a obulím to všechno.....