už párkrát jsem se přesvědčila, že i v takových případech býváme s mužem dobrý tým, on je rychlý a já chladnokrevná - několikrát se stalo, že něco se přihodililo dětem a muž je velmi pohotově u nich a já jen zdáli zadám pokyny k akci
sama teda nevím, kde se ve mně bere ta chladná hlava, ale když jsem třeba bourala v autě, zachránilo nám to nejspíš život - odbočovali jsme vlevo a v protisměru se vyřítilo zpoza kopce auto (v dešti, tmavé auto, nesvítilo, jel velmi rychle), muž zařval bacha a mně jen blesklo hlavou - když dupnu na brzdu, auto má nějakou brzdnou dráhu, to zůstanu přímo v cestě tomu autu, navíc pěkně bokem, tak jsem dupla na plyn - chybělo mi cca 10 cm a vyšlo by to... ale i tak, odnesly to jen plechy a nikomu se nic nestalo, vydržela jsem naprosto v klidu, než přijeli policajti, odtahovka, sesypala jsem se až doma, o pár hodin později... stejně tak, když si syn rozsekl hlavu, než jsem se vzpamatovala, byl muž u něj a já okamžitě vydávala pokyny, volala sanitku, domlouvala co a jak, motala krvácející hlavu do ručníku, muže jsem poslala se synem sanitou, sama jsem za nimi jela autem (pro návrat), zaúkolovala dceru, aby se postarala o mrňavku, všechno v klidu, rychle, účelně, když jsme se pak vrátili domů, s tím, že vše je ok, opět jsem se dodatečně sesypala...