Samozřejmě jsem zavolala na jiné pracoviště. Tam byli velmi vstřícní a chápaví, objednali mě na druhý den hned ráno. Naštěstí to "nic nebylo", ale představa, že čekám tak dlouho na vyšetření, je hrozná.
Mám štěstí, mé zdravotní problémy jsou relativně malé, umím s nimi žít. Při představě, že bych já nebo někdo z mých blízkých trpěl a já bych mu nemohla pomoci kvůli penězům, je mi úzko. Soused před pár lety onemocněl rakovinou slinivky. Ke konci už mu nezabíraly injekce na tišení bolesti. Nepomáhalo takzvaně nic. Byla to hrůza.
Nechtěla bych už zažít, že někdo trpí, ačkoli pomoc je nadosah, oddělují ji jen finance... Proto mě tak příběh paní Martiny popisovaný jejím otcem v blogu tak zasáhl.