Dlouho jsem neměla urovnané vztahy s vlastní matkou, dokázala mne rozhodit do cca 42 let. Dovedla "ukřivděné dítě" do dokonalosti, je manipulátorka, která, když na mě přestala fungovat jako autorita - někdy na prahu dospělosti, začala to řešit systémem "chudinka ukřivděná" a s tím jsem neuměla pracovat. Nebrečela jsem - alespoň ne před ní - ale byla jediná, kdo mne dokázal spolehlivě vytočit k hysterickému výbuchu během pár minut. Nepomohlo mi, že jsem pochopila, proč se tak chová, ani vlastní nezávislost a sebejistota ve všech zbývajících okamžicích života. Musela jsem omezit vzájemné kontakty na - nevím jak to říct - společenské minimum. Starám se o ni po hmotné stránce a jsem připravena řešit situaci, až nebude soběstačná, ale jsem přesvědčená, že kdybych nedokázala posunout náš vztah do "mimocitové oblasti", byla bych dnes na antidepresivech. Nemám z toho radost a závidím těm, kdo mají s matkou fajn vztah a zároveň jsem vděčná, že díky své "necitlivosti" jsem vztah který mne ničil dokázala posunout na jinou úroveň.