Náš syn je taky takový prosazovací, ne do té míry jako tvůj, ale zase jinak. Věkem se to lepší, bude mu 10. Nejsem rozmazlovací typ v tom smyslu, že bych radši udělala, co dítě chce, jen aby neječel. Takže u nás často docházelo ke střetům. Navíc nejsem obdařena ani nadpozemskou trpělivostí mnohých zdejších matek, takže nedokážu 10x trpělivě vysvětlovat (5x to dám), nýbrž pak už šílím a ječím.

Potomek mě průběžně drtí tím, že "ne" nepovažuje za odpověď. Dřív se vztekal, časem přešel na taktiku, že se na tutéž věc zeptá za den třeba 10x (např. můžu jít dneska spát až po filmu = ve 22 hodin?) a číhá, zda třeba jednou v nepozornosti neřeknu, že jo, aby následně argumentoval, že jsem mu to přece slíbila. Nebo tvrdil, že jsem mu někdy před týdnem řekla, že může.

Napíšu, co pomohlo u nás. Zhruba od školního věku už nevysvětluju x-krát, v jednu chvíli řeknu, že je to naposled a bude to takhle, syn už ví, že pokud bude dál prudit, vykoleduje si leda prudění ze strany matky (tj. omezení výhod a příjemností, kterých běžně požívá). Taky mu průběžně opakuju, že jsme rodina a v rodině se nechytáme za slovíčko, ale máme se rádi a pomáháme. Jak už tu padlo, nejprotivnější bývá hladové a unavené dítě. A u nás ještě platí, že syn je tím protivnější, čím míň má jaksi maminku k dispozici. Když si na něj cíleně najdu každý den hodinu času, je to hodně znát.