Můj muž nestojí o žádnou dovolenou, je to pro něj jen čas, který mu pak chybí na práci.

Ale ví, že já nějakou potřebuju, že bez něj to pro mě není ono, a kvůli dětem je ochotný udělat hodně. Takže "přežije" skoro vše, i když ne každý rok.

Letos jsem po dlouhé době měla pocit, že to nejen přežil, ale že si to celkem i užil. Přitom pro něj to byla největší dřina, celou dovolenou řídil, hodně jsme jezdili....

Jinak obecně je dovolená u nás spíš o dohnání toho, co se v běžném protovozu nestíhá, vysloveně užívat a požitkařit neumíme. Já mám občas cukání, ale neumím to, nevím si s tím rady.

No a co se týče věnování se dětem, to jsme nedělal nikdy ani jeden, že bychom si s nimi nějak aktivně hráli. Já jsem organizátor, takže jsem spíš vždycky vymýšlela, kde a jak by se děti zabavily samy spolu, a tam jsem s nimi chodila a jezdila (nejradši za svými kamarádkami s dětmi, to fungovalo k všestranné spokojenosti). On zase začal fungovat ve chvíli, kdy děti něco potřebovaly. Pomohl, vysvětlil, ukázal, naučil...ale že by je sám od sebe někam vzal a něco s nimi dělal, to ne....to leda že on šel nebo jel s námi, případně že jsem ho přesvědčila, že potřebujeme odvézt...
Když byly holky malé, tak jediný čas, který s nimi trávil, bylo koupání a ukládání...maximálně hodina denně, ale protože byla pravidelná, byla to jistota, tak sláva za ni, těšily jsme se na to všechny....