Něco podobného jsme zažívali po svatbě. Ten první rok byl děsný. Myslím, že to mají jednodušší ti, co se berou brzo po 20, protože jsou zvyklí ještě "poslouchat" rodiče- žijí s rodiči, musí se s nimi domluvit a společně nějak komunikovat, sdělovat aspoň trochu, kam jdou a kdy přijdou, aby matka mohla v klidu spát a nešílela strachy.
My jsme sice žili u rodičů, oba jsme studovali, já jsem změny programu hlásila domů telefonem, aby se mamka nebála, ale jinak už mi do ničeho nemluvili, manžel jezdil k rodičům na víkend, takže si dělal prakticky coí kdy chtěl. Po svatbě nedovedl pochopit, proč by mi měl hlásit, kam jde. Vůbec mu nenapadlo, že když nepřijede na noc domů, mísí se ve mně strach, vztek a žárlivost. Přitom stačilo skočit do budky a zavolat, že se mu pokazila maturitní práce a musí to přes noc opravit, jinak už s tím nepůjde nic dělat a on to nestihne (byli jsme na umělecké škole, maturovali ve 26 letech). To, že nic neřekl v polední pauze a pak si šel po škole zaplavat nebo s klukama do hospody, bylo běžné. Mohla jsem mu to říkat stokrát a na tisíc způsobů, akorát jsme se pohádali. Pak jsem šla jednou sedět modelem spolužačkám, co se připravovaly na talentovky na VŠ. Už nevím, jestli jsem mu o tom řekla předem nebo ne, ale jedna z těch holek šla po škole na bazén a viděla ho tam. Když jsem přijela domů, už mě čekal a ptal se, kde jsem byla. Řekla JSEM MU, ŽE U rADKY (TÉ, CO SE POTKALI na bazéně) sedět holkám modelem. Asi hodinu zaraženě seděl a pak se začal vyptávat. Řekla jsem mu, jak to bylo a on konečně zažil, jaké to je, když čeká doma a neví, kde a s kým jsem, jestli se mi něco nestalo.... Od té doby se normálně domlouval a mnohem víc komunikoval.
Takže moje rada je: nějakou dobu se chovej jako on. Neptej se, kam a s kým jde, ale ani o sobě mu nepodávej informace. Buď jen nechápe, jak se cítíš, protože ty mu o sobě informace dáváš, aniž by tě musel vyslýchat. Pokud to nepochopí a nebude se snažit o změnu, vykašli se na něj. Tímto stylem se budeš jen trápit. Ale šanci bych mu dala.