Jako dítěti samotnému v nemocnici pro mne nebylo nejhorší to odloučení od matky, ale cizí prostředí, sestry bachny a nerudní doktoři (ne, nebyli všichni takoví... ale ti co jo, ty si člověk bohužel dlouho pamatuje), nejistota, co se mnou budou dělat, pocit bezmoci, že ať se mi bude dít cokoli, nikoho nezajímá, co na to já, neinformovanost, co mi chtějí dělat a proč, nikdo se se mnou nebavil o vyšetřeních, plánech, operaci. Ignorování, popírání nebo zesměšňování strachu, bolesti.

Ve špitále jsem byla pak ještě dva měsíce před svými 18. narozeninami a fakt bylo nepříjemné, že mi odmítli dát jakoukoli informaci. Když jsem chtěla vědět proč mne přišel vyšetřit mimo vizitu, mimo oddělení a mimo specializaci doktor z jiného pracoviště, musela jsem kontaktovat rodiče, ti mého specialistu, ten nemocnici ve které jsem ležela a teprve pak mi to rodiče mohli přijít o návštěvách říct.