"Myslím, že pokud je okolo dítěte všecko ostatní v pořádku, tak mu ojedinělá událost s traumatizujícím potenciálem typu pobyt v nemocnici nemůže až zas tak moc ublížit ve smyslu poznamenání na celej život."

To slovo NEMŮŽE mi přijde radikálnější než použité ZRŮDNOST. V některých případech to opravdu zrůdné je a může být, ale že se to NEMŮŽE stát je vyloučené.

Je to trochu slovíčkaření, s "nemůže" nesouhlasím.

V 82 jsm byla na týden hospitalizovaná, aby byla udělaná vyšetření - byla jsem starší školkáč a mamku jsem poslala domů, že to chci zvládnout sama. Důleité pro mne bylo, že ta mamka by tam se mnou byla ráda, také jsem tam nešla se strachem a bolestmi. Pokud by některá z těchto okolností nebyla, mohlo by se mé vnímání situace radikálně změnit.

Zpětně viděno jsem vypjaté životní situace prožila často bez poznamenání a posilněná, ale pak zdánlivá drobnost ovlivňuje můj život dlouhodobě. Což se dá celkem řešit, když tu drobnost objevíš, když ne, může ti "blbost" doživotně ztrpčovat bytí.

Jak se která situace vyvine, záleží pouze na okolnostech. Jsem pro hýčkání dětí bezpodmínečnou láskou, dopřát jim v nízkém věku jistotu v podobě blízkosti osoby, která dítě miluje a stará se o něj.
Jak už někdo napsal, není třeba děti hýčkat v bavlnce, ale každému podle toho, na jaké metě se zrovna nachází.

Celkem mi z mých zkušeností vychází, že pokud je dítě v nejnižším věku podpořeno v získání jistoty v překonávání fyzických překážek a pohybu (v pravém slova smyslu) ve vnějším světě, jsou takové děti často i připravenější řešit emocionálně vypjaté situace.

Kudlo, na tebe jsem to přilepila jen kvůli té první části, ostatní je můj postoj k tématu obecně.