My jsme každý z úplně jiného typu rodiny, jako dva cizinci ze stejného města.

Tchýně byla něco jako profesionální oběť, pořád někomu posluhovala, obětovala se, zakládala si na tom, že na ní nezáleží, sama pro sebe nic nechce, nic nepotřebuje, nic si nekoupí, nikam nechodí, vyrazí si do města jen na nákup potravin a jako odpočinek má ruční práce. To vše ve věku, ve kterém jsem teď já, kolem padesátky. Manželství neposoudím, ale kdyby se tchán nechal, tak ho upečuje do bezvědomí. Oni s manželem se snažili, aby měla i nějakou radost.

Moje mamka samostatná, nijak extra nepečující, hodně žila prací, domácnost byla zdržování, krásná, společenská, moji oba rodiče dvakrát rozvedení.

My dva mezi tím nějak proplouváme, nechtěli jsme mít vzor ani v jedné rodině, ale museli jsme se vzájemně hodně naučit, z každého modelu si vzít to lepší. Ani já nejsem pečující typ, ale když byly děti malé, snažila jsem se dost, i když mě to hodně zmáhalo.