...a ještě přidám na konec diskuze o násilí rozřešení .
Zašla jsem za synkem s dotazem, jak pohlíží na mou nedávnou výchovnou invektivu. Stál ve svém pokoji s naším bílým pejskem v náručí.

Prej dobrý..."mami, v pohodě, to já sem se fakt choval jako blbec...mně prostě někdy trvá dýl, než si něco uvědomím, dyť mě znáš, že to tak dycky mám...a tak mě to fakt tyjo probralo, sem si to uvědomil, že to takhle nemá cenu a že jsem se choval jako kretén. Fakt sem toho vypil docela dost. Chtěl sem to zkusit. Vážně jsem to ale omezil, nemusím pít, ani když pijou kolem ostatní, (omezil, to vím, poznám), nemá to cenu, zas vim, že sem to dokázal, když sem chtěl.
Ale zas hele, mami, musíš mě pochopit, já si chci prostě eště něco užít, je mi teprv 16, teprve š e s t n á á c t, než budu mít manželku a práci na osum hodin denně a nějaký děcka, to pak budu pořád už něco muset a nebudu mít takovou tu volnost, co mám teď a skoro nic nemusim, akorát tu školu.
("no hele, M., tvůj otec ale nemusí, docela si užívá i teď v padesáti, ne?" ) "No, tojo, protože má za manželku tebe, ale bůhví koho si najdu já" .


Tož myslím, že všechny ochránkyně dětských práv mohou být v klidu. Újma se nekonala, vypadá to, že spíš naopak.

Navíc jsem našla kus studie, která praví, že největší škodu na duševním zdraví napáchá násilí na předškolácích, pro větší děti a adolescenty může mít občasný fyzický trest naopak pozitivní dopad.
U nás to tak i vypadá.
Jsem ráda...a jsem ráda i za to, že jsem si se synkem na tohle téma popovídala...protože je pravda, že jsem začala trochu pochybovat o svých rozlišovacích schopnostech.