Jojo, Raport, umím ji dodnes.

A pak jsem měla v těch 15ti hrozně ráda básničku o vojákovi na dešti, ani nevím proč...říkala jsem jí asi tak dojímavě, že jsem s ní pak vystupovala na nějaké školní soutěži.
Autora jsem si vymyslela, byla to básnička, kterou jsem našla v textech na kytaru mého táty (co umřel, když jsem byla malá, takže jsem usoudila, že jsem asi po něm)...

Stál voják na dešti a bylo to už k ránu,
stál voják na dešti a hlídal zbrojní sklad.
Stál voják, stál tam sám, pršelo do kaštanů,
malounko svítalo, šli ho vystřídat.

Vzal voják samopal, dal úst hlaveň tmavou
a byl ten polibek hořký a ledový,
co mu v tu chvíli na dešti táhlo hlavou
od toho vojáka už nikdo se nedoví.

Leží a nedýchá. Liják mu ráno myje.
Krev bloudí, země má, co s ní?
Nu jen jí ber, je zbytečná ta krev, i voják zbytečný je.
Navždycky zbytečný, navždycky dezertér.

A my tu stojíme a soudit by se chtělo.
tohle se nedělá, tak neumírá muž!
Jenže to promoklé a natažené tělo
nevzbudí žádný soud a žádná moudrost už.

Kdopak mu pomohl, kdopak mu ruku podal,
když na pryčně seděl a nemoh spát?
Tak cizí někdy jsme, tak lhostejní, jak ta voda
a pak se na dešti zastřelí - kamarád.

Koukám, že je to dost morbidní jako ten Raport...., ale mělo to pro mě tenkrát v těch 15 nějaké kouzlo.