Moje první dějepisářka byla úžasná. Hltala jsem každé její slovo. Dodnes mám nejraději z dějepisu (a asi i z dějin umění) nejraději pravěk a starověk. Chodili jsme s ní hledat pazourky, povídala nám o Zátopkovi (Dana byla její kamarádka od dětství), jak běhal do Brna na rohlíky k snídani. Pak už nás dostala jiná, která nebyla příšerná, ale poněkud nudná. Teda, fórky uměla dělat, hodiny byly i zábavné, ale ne učební látka. Na gymplu v prváku úžasný profesor Moulík a jeho: "Kdyby tě viděl pračlověk Janeček, klepne tě do hlavy kyjem a odtáhne si tě do jeskyně!" Celé hodiny jsme psali, co povídal, ale kupodivu to bylo zábavné. Další dějepisářka byla mladá a nudná, ale aspoň nebyla nijak záludná a neměla své oblíbence a vyvrhele.
Zato jsme měli na gymplu češtinářku, která si na začátku hodina stoupla k oknu, opřela se o radiátor, upřela zrak na lustr a monotónním hlasem diktovala. Při zkoušení měl jedničku pouze ten, kdo přesně odříkal to, co nadiktovala. Už při změně slovosledu byla minimálně dvojka