"Ide o to, že si fakt neviem predstaviť, že nejaký hmotne zabezpečený rodič by takému potomkovi povedal "ja ťa podporovať nebudem, choď robiť do korporátu alebo podnikať, veď máš vzdelanie"."

Člověče, my bychom to asi udělali. MM pracoval v Akademii věd, ale nedalo se z toho vyžít, takže posledních deset, dvanáct let dělá zbytečnou (podle svých slov) manažerskou práci v obřím korporátu a bude ji nejspíš dělat do důchodu. Až budou děti velké a my bychom měli hotovost na byt navíc, tak by chtěl, abychom jeli na x letou cestu kolem světa a objeli všechny astronomické observatoře. Nebo by chtěl za několik milionů letět na soukromý výlet do kosmu či tak něco. Rozhodně by nechtěl sedět doma a podporovat dítě v jeho koníčku (učení, sociální práce, ....) a on by ze svého koníčku neměl vůbec nic. Je fakt, že tímhle způsobem by svoje neštěstí z práce jen předal na další generaci, ale holt by taky z toho života chtěl něco mít a ne se jen pořád obětovat.

Po pravdě bych nechtěla, aby mé dítě učilo ještě z dalšího důvodu. Byt je jen jedna věc. Další věc je to, že i se zajištěným bydlením s malým příjmem je to pořád nedůstojná mizérie a v podstatě do znamená finanční závislost na partnerovi a nemožnost odejít v případě nějakého prů.eru. A to si učitelské práce fakt vážím a vím, že je potřebná, ale dokud se nezmění učitelské platy, aby se z nich dalo důstojně vyžít, tak v učitelství dítě moc nadšeně podporovat nebudu, pokud nebude jednoznačně od malička vyhraněné.

Ve finále by to dopadlo tak, že by naše učitelské dítě mohlo žít u nás v podkroví nebo bydlet na chatě, ale žádný svůj vlastní byt by nedostalo. Podporu by tedy mělo, ale takovou, co by nás finančně moc nestála. A kdyby se po střední jednalo o situaci "nevím co, tak jdu učit" a ne o celoživotní sen, tak bych se mu to snažila rozmluvit.