Já si TV představuju ideálně jako seznámení dětí s různými druhy sportů, kolektivních her, cvičení s využitím nářadí, k tomu nauka po pohybu obecně, držení těla, chůze, běh, individuální cvičení na protažení, zahřátí nebo naopak uvolnění. Součástí hodiny může být i volná aktivita, kdy si třeba část dětí zahraje s míčem, část si dá radši ten strečink. A vůbec se nemusí dělit na holky a kluky.

My jsme na ZŠ měli pěkně vybavené tělocvičny, s kruhy, které nikdy nebyly spuštěné, velkou trampolínu na zdi, kterou jsem nikdy neviděla sundanou, s výjimkou nějakých volitelných sportovních her, ne pravidelné výuky. Jak jsem si přála aspoň jednou na ní zaskákat! Bohužel. Na druhém stupni se pořád hrála vybíjená, pak volejbal, na gymnáziu totéž. Jednou za pololetí jsme šli odběhnout 100, 1 500, odskákat skok daleký apod., napsaly se dle ministerských tabulek pro daný věk a pohlaví známky a bylo to. K tomu na začátku a konci hodiny zupácké "hlášení" s řevem jak u americké námořní pěchoty. Výsledkem byl TV jako můj dlouhodobě nejneoblíbenější předmět až do VŠ, kde jsem konečně narazila na trenérku, co nás opravdu učila, trénovala a nehodnotila. Chodila jsem k ní pak i na nepovinné hodiny, ačkoliv mne sport obecně nezajímá a tělesný pohyb nepřináší žádné potěšení.