Já mám skvělé rodiče. Otec, ač by to možná nerad slyšel, ze mě udělal feministku. On nikdy nelitoval, že nemá syna, nikdy mu nenapadlo, že by od nás odešel, protože je ségra slepá (měla dost spolužáků, jejichž otcové nesnesli pohled na mrzáka a rozvedli se). Byla jsem mu k ruce místo syna, učil mě všechno v dílně v době, kdy moje kamarádky leštily nábytek... Ale hlavně mě učil, že "Co nemáš rád, nečiň jiným." a "Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj."
Mamka nám sice občas nabančila, ale to v té době bylo běžné a já za to necítím žádné křivdy, protože to jednak bylo obecně běžné, jednak to bylo zřídka a těch hezkých chvil bylo nesrovnatelně víc.
Obě ségry- se starší jsme sice bojovaly a dodnes má pocit, že ona je starší a moudřejší a měly bychom ji poslouchat, ale obě jsou skvělé, pomáháme si a máme se rády.
Bonus byly obě milující a nesmírně milované babičky, zvlášť ta, co bydlela pár baráků od nás a byla vzorem pozitivního myšlení, lásky k bližnímu, úcty k životu... A k tomu podivínský děda, který mě učil poznávat byliny a léčit jimi. Taky tety a strýci, sestřenky, bratránci... Kdyby nebylo jednoho úchyla v rodině, bylo by mé dětství po vztahové stránce téměř idylické.