Buřte,

já chápu, co chtěj holky říct tím, že je asi rozdíl, když Ti ojediněle "ukřivdí" někdo, o kom jinak víš, že Tě má rád, a když je ta atmosféra pro Tebe setrvale nepříjemná, ale jak to tak čtu, tak se trochu děsím právě toho, co píšeš - že já sama, my jako rodiče, si myslíme, že je všecko OK, ale v dítěti se třeba taky střádá celoživotně nějaká křivda, a že se tím bude užírat a v dospělosti nám to třeba vmete a bude chtít, abychom se omluvili, ale my nebudeme vědět za co a bude nás to mrzet(a omlouvat se za něco, co jsem neudělala, "jen aby měla dušička pokoj", to není až zas tak úplně můj styl").

Jako, jak máš šanci poznat, jestli se jako rodič chováš patologicky/zraňujícím způsobem? Jak jsem řekla, dost mě děsí možnost, že dělám všecko jak nejlíp umím a výsledek pak bude, že mi dítě řekne "dělali jste to blbě, a je úplně jedno, jak jste to mysleli, ale zničili jste mi život".

Možná mě teď ovlivňuje i to, že jedno dítko má právě rozjetou pubertu a občas dá najevo, že vnímá úkorně naprosto cokoli, takže tam není šance se mu "zavděčit" a přiznám se, že "zavděčovat" se ani nijak nechci (ačkoli si myslím, že se v řadě věcí snažíme vycházet vstříc, ale úplně skákat, jak dítě píská, to se nám nechce, a i kdyby se chtělo, tak ono píská každou chvíli jinak).