Burte, dekuju za zarazeni do kategorie.

Jako matka dospelych deti si (krome mnoha dalsich vynikajicich vlastnosti, ze ano) mam na prvnim miste: nezapomnela jsem ani na sebe. Clovek ma zivot jen jeden a ucelem neni se obetovat, ale tak nejak to sporadat dohromady, aby se vlk nazral a koza zustala cela. Kdyz byly deti male a ja ustvana, dlouho jsem si vycitala, ze bych mela...... Ale jak to vidime ted ja i oni, o nic jsem je neosidila. Naucili se tim plno veci - ze nic neni zadarmo, ze kazdy se musi zaslouzit o to, co chce, ze nikdo nemusi mit, na co ukaze, postarat se se o to, co chci, kdyz to "nemuzu jen tak dostat", pomahat si navzajem, spolehat se jeden na druheho, a tak dale a tak dale. (=v tom je ale taky plno veci, ktery tady ctu, ze se v dospelosti vycitaji, hlavne matce. Ja se tady na rodine naucila diskutovat vselijake veci se svymi detmi, protoze clovek vsecko nevidi sam. Muzu rict, ze moje deti maji celkem stejny nazor, co tu popisuju). Taky muzu rict, ze jejich otec celkem moc dusledny nebyl a moc se "neplet" - mel jine zajmy.

Moje dospele deti ted HODNE ocenuji, ze u mne videli, ze se neceho muze dosahnout i pres to, ze se ma rodinu (vcetne vseho kolem, coz treba zrovna u mne nebylo vubec nijak jednoduchy, ale takovych nas je). Ze jsem mela praci, ktera mne desne bavila, ze jsem po nocich studovala, co jsem k tomu potrebovala, a dost a dost dalsich veci), a ted delaji totez.