"že já sama, my jako rodiče, si myslíme, že je všecko OK, ale v dítěti se třeba taky střádá celoživotně nějaká křivda, a že se tím bude užírat a v dospělosti nám to třeba vmete a bude chtít, abychom se omluvili, ale my nebudeme vědět za co"

Já jsem si vědoma svých (některých) rodičovských chyb, řadu věcí bych dělala teď asi jinak, ale nevidím to, právě díky té otevřenosti, jako takovou tragédii, a podle všeho moje děti taky ne. Každý se musíme s něčím popasovat, resp. s nedokonalostí svých rodičů.
Právě proto se snažím mít s dětmi průběžně co nejvíc otevřený vztah. Mým starším dvěma dětem je 20 a 17 a už několik let jsou u nás běžné rozhovory o tom, co vnímaly v dětství blbě a naopak, na co rádi vzpomínají. Byla tak už možnost (bez nějakých dramat) si věci vyjasnit, omluvit se, dát najevo, že je mi líto, že mne třeba něco nenapadlo. Vnímám to jako normální součást života a jsem ráda, že to tak nemusí v sobě nosit ještě ve čtyřiceti jako něco, co nesmí být vysloveno. Hodně se spolu taky bavíme o svých povahách, o tom, jak jsou rozdílné a v čem zase podobné. Taky je zajímavé, jak děti pozorují a hodnotí, v čem jsem se třeba během let měnila. Bavíme se i o tom, v čem jsem vyrůstala já a v čem jejich táta, proč jsme dělali některé věci jinak. Zkrátka, probíhá o tom nějaká komunikace.