Šuplíku, jenže dneska má trauma každej a skutečná traumata to devalvuje.
Znám osobně jedinýho člověka se silným traumatem z dětství (jeho otec byl tyran-alkoholik, byť uznávaný malíř a vyžíval se v týrání u rodinného stolu), tento muž není schopen stolovat ve společnosti, trpí na žaludeční vředy a další problémy se zažíváním. Jinak je ale velice úspěšný ve svém oboru, sociálně naprosto v pořádku, má rád svou ženu a děti.

O svým prožitcích nikdy nemluví.

V kontrastu s tím jsou příběhy o vlastních nenaplněných touhách, které se svalují na rodiče a donekonečna rozebírají. Kdybych chtěla, definuji si mnoho okamžiků z dětství jako trauma a mnoho dospělých proher jako jejich důsledek. Ale já jsem schopna vzít v úvahu, že jsem se narodila v nějakých poměrech, v nějaké době. A tak holt nejsem hvězda šoubyznysu ani vědec, občas si naběhnu horkou hlavou a občas něco nedomyslím. Jako mí rodiče a předci vůbec