Slupko,

a co myslíš Ty, co mě to stálo?

Všecko v životě něco stojí.

Ale vzhledem k tomu, že jsem vystudovala školu, kterou jsem chtěla a díky tomu dělám práci, kterou mám ráda, tábořím už hodně let s tím samým mužem a pořád mě to těší , máme spolu dvě děti, který nám dělaj v zásadě jen radost , mám svoje pěstouny , který mám moc ráda a myslím, že oni mě taky, a pár dobrejch kamarádů, a nikdy v životě jsem nesáhla k alkoholu, drogám a nebyly nutný ani žádný antidepresiva, tak si myslím, že to není vůbec tak špatný skóre. (A uvědomuji si, že část z toho není moje zásluha, ale to, že jsem měla velkou kliku na lidi)

A nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale když tady občas čtu, jaký pocity si do dospělosti odnášej lidi, kteří měli a mají rodinu kompletní, víceméně jim nic nechybělo a nikdo jim ani nečinil žádný mimořádný příkoří, tak si proti nim připadám jako klikař a boháč.

(A když pak něco kváknu ve smyslu, že se mi ta věc jeví jako řešitelná, tak se do mě někdo obuje, že nejsem dostatečně empatická )