Tohle co popisuješ, je přesně důvod, proč už nechci mít žádnou "nej kámošku", ale pouze známé. Máme s manželem nějaké známé se kterými tu a tam trávíme čas, já mám taky teď už hodně známých, ale nikoho si nepouštím k tělu, nikomu se nesvěřuju, protože mi to vždycky jenom přineslo komplikace a potíže a stejně to problém nevyřeší, stejně si nakonec musí člověk poradit sám. Protože i při dobré vůli, žádná "kámoška" nechodí v mých botách, nemůže tudíž vždycky kvalifikovaně poradit.

Navíc, ženy, narozdíl od mužů, mají většinou nepříjemnou vlastnost, a to tu, že chtějí s kamarádkami sdílet, být si blízké, všechno vědět, do všeho kecat. Není možné mít prostor jen sám pro sebe, jakmile člověk něco nevyklopí a ona se to nedozví, bere to jako "zradu", řeší, proč jsi jí to neřekla, že jí už nedůvěřuješ... Navíc to, co z tebe vytáhnou, rády posílají dál. Fakt mě neláká představa, že půlka města ví, že mi ségra dluží peníze, nebo že mám problém otěhotnět (například) To je ještě ta lepší varianta.

Pak je ještě horší varianta a to jsou prospěchářky, které si získávájí důvěru, hrají na city, jen aby něco získaly. Jedna mě jednou připravila o práci a jedna mi přebrala kdysi kluka.
Neříkám, že je taková každá ženská, ale v životě mám dost svých starostí a riziko dalších zklamání se mi podstupovat nechce. Mám syna, manžela a víc nepotřebuju. Svoje starosti si řeším sama.

Závidím chlapům, že si spolu jen tak zajdou na pivo nebo na fotbal, pobaví se a pak si zase jdou po svých, nekecají si do života, neřeší kdo s kým kde co, nenárokují si svět toho druhého. To ženy neumí.