Není žádný důvod mě litovat. Jenom říkám věci tak jak jsou. Naučila jsem se s tím žít, vyrovnala se s určitými skutečnostmi, ale připouštím, že to nebylo hned a nebylo to snadné.
Nepředstavuj si mě jako samotáře, který sotva pozdraví. Mám docela dost známých. V práci moc ne, jsem sama v kanceláři v mini firmně, přes den jsou všichni pryč, ale poznala jsem dost lidí přes syna, máme s manželem dlouholeté známé, máme myslím hezké vztahy. Ale už nedělám to, abych někomu "brečela" na rameni, řešila nejintimnější problémy... Protože fakt do nikoho nevidíš a i když se ten druhý jeví "důvěryhodně", nikdy do něj nevidíš, nikdy nemůžeš na 100% vědět jak si to sám přebere a jestli náhodou nenastane situace, kdy může to, co o tobě ví, využít ve svůj prospěch... Je to prostě riziko, které za momentální "úlevu" v podobě vypovídání se je prostě příliš vysoké. Pro mě. Už bych to asi ani neuměla.