No, hrozivý. Ja jsem třeba vyrostla právě jako dítě lékaře. Ne, nejsem lékař, dělám jinou práci, ale tak nějak se u mne předpokládalo, že se budu ve škole dobře učit a že se budu chovat úměrně sociálnímu postavení rodičů. Nemuseli mi to nijak zvlášť zdůrazňovat, ale prostě to tak nějak automaticky předpokládali. Ja jsem třeba byla nesmírně hrdá na to, že táta dokázal vystudovat, i když to byl syn jen obyčejného malorolníka a na studiích se živil sám, rodina na to prostě neměla. Kdybych dělala vylomeniny, neučila se a skončila někde jako dělnice u pásu, třeba by mi rodiče nic neřekli, protože to by přece byl můj život, ale vím, že by je to asi dost mrzelo a já bych se za to asi i styděla, protože jsem prostě měla na víc a tu šanci jsem vlastní blbostí promajzla. Ono to asi taky nebylo jen o nějakém chválení, ale o tom, že to dítě na to má buňky a bylo by škoda, kdyby svůj potenciál nevyužilo. Proto jsem třeba ráda, že i moje děti vystudovaly, mají dobrou práci a já můžu být hrdá na to, co dokázaly (ony by to nedokázaly, kdyby neměly péči v rodině, že) a že se za ně nemusím stydět. Jo, i ony mají dojem, že byly v dětství málo chváleny a že třeba občas schytaly i nějaký ten pohlavek namísto kladné motivace, ale dneska vidí na vlastních dětech, že výchova není jednoduchá a že chválení a celá slavná kladná motivace je tu a tam dost neúčinná (páč dětičky si dělají co chtějí a mají pak problémy s chováním ve škole).