Já si myslím, že obecně je společenský faux pas moc žvanit o sobě a o vlastním tématu, ať je jakýkoli (děti, práce....).

Normální zmínku o tom, že Maruška mi dělá jen radost, by snad moh unýst každej, i ten, jehož Anička právě propadla ve škole.

(I když pokud to budu vědět, tak se jako matka Marušky budu držet zpátky, aby to mámu Aničky nemrzelo).

Vlastně mám taky jednu takovou kamarádku, která pořád mluví o svých dětech, o tom, jak jsou chytré a úžasné (což je fakt), ale vždycky, když to poslouchám,tak si říkám, že je strašně kvočnovitá a že je to těm dětem na škodu (neuměj prohrávat ani vyhrávat, a vlastně ani moc jednat s lidma), a taky ji vlastně kvůli tomu ani tak moc nevyhledávám, protože upřímně řečeno, kdo je zvědavej na monotematický hodinový monology pořád o tom samým?