Zase na druhou stranu si myslím, že být učitel musí být tomu člověku tak nějak "dáno" od boha, mít nějakou přirozenou autoritu, charizma, být vůdčí typ... Takové ty charakterové vlastnosti, které se při nejlepší vůli nedají naučit, ty musí mít člověk tak nějak v sobě... Není to o řvaní na děti, ale ani o tom, že na ně bude hodný a nenáročný, aby ho měly rády a nezlobily...
Děti dokáží vycítit a poznat "slabší" povahu a využít toho... A nezáleží na věku učitele, ani na tom, nakolik má v malíku psychologii.

Syn je v sedmé třídě, takže těžká puberta u všech spolužáků, mají učitelku, která je mladá, je jí kolem třiceti, malá na výšku, takže se mezi nimi ztratí, ale neřve na ně, ale ani jim moc "nedovoluje", i přes zdánlivě "křehkou" vizáž je z ní cítit určitá sebejistota, nadhled, rozhodnost, autorita... A ty děti to také cítí a berou jí, sama říkala, že v jejích hodinách binec nedělají, chválila si je...