I uklízím nářadí, když se k tomu dostanu, tak pomůžu uklidit žíněnky a tak, stejně tak to bylo, když jsme před lety zkoušeli gymnastiku. V plavání jsem pomáhala trénovat zhruba do těch desetiletých, ale pokročilejší děcka si netroufám, na to nemám kurz, tak teď jdu běhat, když mají moje děcka lekci, pak doběhnu a učím zase ty mladší děcka a moji mají zatím na chodbě s jednou slečnou angličtinu. V bufetu ne, tam totiž sedí všichni ti rodiče mojich žáčků.
Když měli atletiku, tak jsem běžela z práce domů a doběhla zrovna na konec hodiny. Teď mě požádali o pomoc při trénování, z čehož mám trému a hlavně přijdu o svůj čas, no uvidíme.
V hudebce bylo taky zpočátku potřeba sedět u dítěte, později se to dalo využít na jiné aktivity. Když měla starší nauku, běhala jsem s mladší v cyklovozíku, měla jsem trasu vymyšlenou tak, že to akorát vyšlo na těch 45 minut.
Chápu, že ve velkém městě může člověk uvíznout v takové lokalitě, odkud je všude daleko a někam se vzdalovat nemá smysl. Ale v tom případě jsou právě nejvíc znevýhodněni rodiče těch batolat, takže ostatní by to měli tolerovat nebo se přesunout jinam sami.