Schopnost rychlého rozhodování v sobě člověk podle mne buď má nebo nemá. Částečně to lze nacvičit, ale základ člověk v sobě nepředělá. Já jsem pobuch, mám ráda změny, když se nestěhujeme my (a doufám, že už nebudeme, alespoň do doby nemohoucnosti), stěhuju alespoň nábytek a měním účel pokojů. Moje širší rodina kvete z akcí typu "beru si měsíční neplacené volno a zítra jedu trempovat po Evropě" nebo "to druhé auto už fakt potřebujeme" - vyřčeno ve dvě odpoledne a ukončeno autem na dvoře v osm večer, i se závazkem ve formě leasingu na další tři roky, moji nejbližší - manžel a děti - už počítají s tím, že je lepší mne brát vážně i když to, co řeknu zní jako sci fi a manžel, který se raději "veze" bere jako nutný přídavek stěhování piana co půl roku. Jsem strašně vděčná, že mne život zatím vážněji nezkrouhnul a vždycky to nějak dopadne. Výhodou je schopnost rychlé a účinné reakce v okamžiku krize, při havárce, atd. Rozhodnutí udělaných v minulosti nelituju a myšlenky "co by kdyby" nemám. ALE - v mém případě k rychlému rozhodování patří i neovladatelná impulsivnost, kdy pošlu sprostě do temných zákoutí nejvyššího šéfa, protože se zachoval jako hajzl ke kolegyni (zastat se jí bylo OK, forma byla zcela nevhodná a ničemu nepomohla) nebo si dovolím odejít s úsměvem na rtech z jednání, které bylo uspořádáno proto, abych byla exemplárně potrestána před svědky. To jsou případy, kdy bych se raději řadila k těm, které to co říct, či udělat napadne až po akci. Tady trénuju já, ale taky se to dá ovládnout jen do jisté míry. A pak když mi někdo hodně ublíží, nebo po nervovém vypětí, či při špatném zdravotním stavu jdu do protipólu - spím 20 hodin denně, jsem zcela nepoužitelná a apatická. Naštěstí tenhle "reset" trvá většinou tak dva, tři dny a zas jedu na vlně optimismu.