Asi jsem to blbě napsala - to jednání s exemplárním trestem bylo zároveň oznámení, že nebudu dál moci dělat milovanou práci, protože moje místo potřebují jako trafiku pro někoho jiného. Svým chováním jsem sice získala pocit zadostiučení a mělo na ostatní kolegy zcela opačný účinek, než vedení zamýšlelo, ale přišla jsem okamžitě o práci (pokud bych se chovala jinak, zřejmě bych získala jiné místo, resp. dělala bych stejnou práci jako řadový zaměstnanec a placen by byl "šéf" který o práci nic nevěděl a ve dvou lidech jí začíná rozumnět a zvládat teď po dvou letech). Měla bych manévrovací prostor. Vše dopadlo dobře, když jsem spolkla rozčarování, jací mohou být lidi hajzli, jedu dál a dostala jsem se k věcem, na které bych pohlcena bývalou prací prostě neměla kapacitu. Ten krok do neznáma ale proběhl během třiceti vteřin, kdy mi oznámili, že jsem ve výběrku vypsaném na místo, které jsem vybudovala, neuspěla (a s tím, že když budu hodná, můžu možná pracovat na nižší pozici) a okamžikem, kdy jsem řekla, že v tom případě nemám zájem o podpis smlouvy na další období a že přeji novému vedení hodně úspěchů v jejich práci s tím, že know how mají očividně lepší, takže své jim nepředám. Pod adrenalinem jsem ještě ovládlla jednání a vyplivla ještě harmonogram předání jednotlivých věcí a kompetencí, za které jsem byla placena (cca 5 minut nad diářem) a odešla. Nasedla do auta, kousek odjela a až pak se složila. Dnes nelituju ale v tom okamžiku bych si nafackovala - nedovedla jsem si představit, že mám opustit svoje "dítě", neměla jsem záložní plán, bála se budoucnosti.