Tohle jsem já!

Je to moje prokletí a hrozně si to vyčítám a říkám si, co to je sakra za neurózu? Jaké to má hlubší kořeny?
Proč mě to tak vadí? Proč mě to uvádí do nepříčetností?
Proč jsem tak nesnášenlivá?

Ale nemůžu si pomoct, nemám nad tím vládu. Ten zvuk žvýkajících osob s otevřenou nebo jen polootevřenou pusou mě až fyzicky bolí.

V MHD mám už různé vychytávky - třeba, když je možnost, se snažím sedat na sedadla, která jsou samotná (ne dvojsedadlo) a sedadlo za nimi je postavené tak, že člověk ke mně sedí zády, ne čelem. Takže i kdyby mlaskal, bude mi to jedno.

Jinak raději stojím, než abych seděla vedle/za někým mlaskajícím.

Mlaskání mi vadí od dětství.
A kdyby mě toho někdo zbavil, hodně by mi to usnadnilo život.
Připadám si někdy jako terorista svýho okolí v tomhle.
I když pokud to jde, raději z dosahu mlaskajících unikám.

V kanclu třeba často používám špunty do uší.
Ale nejen kvůli mlaskání, ale to abych měla celkově víc klidu.

A ještě mi vadí funění.